ZKLAMÁNÍ a ÚLEVA: dvě stránky též mince jménem OČEKÁVÁNÍ

Autor: Mgr. Diana Freiová, koučka Emoční inteligence a autorka projektu životní rovnováhy „Srdcem žít“

Zklamání

Zaplatila jsem si drahý kurz, jak podnikat online, a i přesto, že jsem z kurzu nadšená, znovu a znovu zažívám zklamání. Jsem zklamaná, že po dvou měsících stále nemám vyřešené webovky. Se záměrem, abych si práci na webu usnadnila a měla co nejmenší potíže s technickými záležitostmi, jsem si objednala dražší verzi aplikaci MIOWEBU, se kterou tvořím svůj web.

Reálita

S technikou si sice nějak poradím, ale nerada řeším technické záležitostí, nastavení a zkoumání různých zlepšováků, upgradu atd. Mnohem raději trávím jiným způsobem, třeba čtením či psaním nežli u mobilu, Facebooku a počítače. A tak jsem po dvou měsících zjistila, že jsem si objednala verzi webové aplikace, kterou nedokážu (vy)užít. Ba navíc: online kurz, který jsem si předplatila, je zaměřen právě na onu zjednodušenou verzi. A je to tu.

Po dvou měsících úsilí a práci po nocích jsem opět na začátku. Jaký to pocit ZKLAMÁNÍ!!!

Zklamání a selhání

Zklamání a pocit selhání jsou tak veliké, a to i po jedné hodině ráno, když mi došlo, jaký jsem omyl udělala, že ráno nemám žádnou chuť ze své postele vstát. Proč asi, spala jsem tak špatně… Dcerka spí u babičky a já, podnikatelka, tvořím, ale špatně…

„Budu až do poledne spát“, „Nemám žádný důvod, proč vstát“, říkám si v duchu a převaluji se z jedné na druhou stranu se záměrem opět usnout a zapomenout na svět a na své chyby.

Poplach

Za pár minut slyším, jak přicházejí jedna zprávu za druhou. Něco se děje. Podívám se a jsou to zprávy od babičky. Dceři se něco stalo s očima! Zprávy od babičky jsou sice zmatené, ale naléhavé. Projíždím si v hlavě všechny možnosti a v hlavě bije alarm.

Musím vstát. Nechuť vstát je v mžiku pryč!

Za 10 min jsem již vykoupaná, oblečená a ihned vyrazím z domu. Babička sice daleko nebydlí, pouze 5 min chůzi od našeho domova, ale i tak mi to nedá. Většinu cesty běžím, jako by šlo o život. Kus od baráku babičky se zastavím popadnout dech. V hlavě za běhu procházím všechny možné varianty, jak zareagovat, co udělat, komu zavolat atd. V duchu se však modlím, aby se jednalo pouze o omyl.

Setkání

Vcházím do místnosti a nasazuji poklidný hlas a tempo i přesto, že uvnitř mě „běsní hurikán“. Situace vypadá poklidně. Mluvím s babičkou a ona mi vsugeruje své teorie, jak je dceři něco s očima v nepořádku, že jí oči „ujíždí“ stranou atd.

Mluvím s dcerkou, která si „řeči babičky“ natolik vzala vážně, že skoro brečí, jak má oči v nepořádku a že jí to i dokonce holky se školy říkaly. V klidu ji prohlížím oči, uděláme pár očních cvičení a zjišťuji, že vše je v naprostém pořádku.

Úleva

Nerozumím, co babička vidí a jak to, že tvrdí, že oči vnučky „ujíždějí“ stranou. Nabádám ji, ať mi vysvětli a popíše, co vidí. Najednou se babička zaměřuje na různé předměty v místnosti, které ji také připadají, že „ujíždí“. Nakonec pro úlevu všech zjišťujeme, že si babička sama zapomněla vzít své nové brýle s cylindrem, které nedávno dostala, a proto se jí ty její zdají „vadné“.

Uff, takovou úlevu po ranním adrenalinovém procitnutí jsem dlouho necítila. Cítím se přímo vděčná, že se jednalo pouze o omyl.

Bouře emocí

V hlavě mi ale víří spousta otázek. Jak to, že po včerejším uvědomění si svých chyb jsem upadla do pocitu zklamání, hraničícím se zoufalstvím a nechutí vstát z postele? A pak najednou rychlý skok z postele při pocitu ohrožení zdraví mé dcery a nakonec úleva? Ano, kolem stejného tématu za krátkou dobu jsem procítila všechno tohle. Jak je to možné?

Kolotoč emocí

• Zaprvé, samotné očekávání, že se něco podaří snadněji, ale nakonec to vůbec snadné není, přináší zklamání. Také zvolit si danou cestu za „správnou“ a vzápětí zjistit, že „správná“ není, přináší pocit selhání. Nevidět v blízké době lepší budoucnost přispívá k zoufalství a nechuti vstát z postele. Někdy dokonce vyústí i v depresi.

Od stavu dobrý k horší a od horší k lepší. V jádru všeho stálo OČEKÁVÁNÍ.

Očekávání

Očekávání, jak se budou věci odvíjet dle mých představ.

ZKLAMÁNÍ a ÚLEVA jsou vskutku dvě strany stejné mince.

Mince jménem OČEKÁVÁNÍ.

Jaké by to ale bylo žít bez očekávání? Byla bych šťastnější nebo ne?

Vnitřní klid

Asi bych byla ve stavu „vnitřního klidu“, kdy mě nic jen tak nerozhodí. Být plná očekávání, ať pozitivního, či negativního, mě právě rozkymácelo jako loďku na rozbouřeném moři. Moře emocí. Žít bez očekávání je být plně vědom, co se děje tady a teď, ale nehodnotit to, nevytvářet si o realitě žádné domněnky.

Je to jako být ve „nulovém stavu“, o kterém mluví Joe Vitale? Anebo být v potenciálním poli všech možností, v kvantovém poli, o kterém mluví Joe Dispenza?
Ať tak či jinak, zamlouvá se mi myšlenka udržovat se ve stavu bez očekávání, v „neutrálu“, kde jsou všech možnosti možné… A co vy?

Co si myslíte vy?

Měli jste podobné zážitky? Zažili jste hluboký pocit zklamání?
Procítili jste silnou „úlevu“ poté, co jste očekávali to nejhorší?
Podělte se o své zkušenosti na naší FCB stránce „Žít srdcem“?

S pozdravem a snahou nemít žádná očekávání ve svém srdci,
Diana F.