Sedm druhů PRIMÁRNÍ LIDSKÉ BOLESTI

Když se naše srdce dotkne bolesti druhého člověka, často nevíme, jak mu skutečně pomoci. Slova se zadrhnou, myšlenky se zamotají a zůstává jen ticho – někdy plné bezmoci. Empatie nás učí, že podstatnější není to, co řekneme, ale že jsme s ním v soucitné lidské přítomnosti. V naší přítomnosti, v naslouchání, v opravdovém spojení.

Tento článek vznikl jako inspirace z webináře s Cathy Lawi, izraelskou autorkou konceptu EmotionAid, Emoční první pomoc. Poselství tohoto článku je změnit způsob, jakým se díváme na bolest, vztahy i lidskou blízkost.

Existuje sedm druhů hluboké lidské bolesti, které ovlivňují náš osobní život a způsob, jak myslíme a reagujeme. Najdeme je ve všech lidských bytostech. Každý z nás aspoň jednu z nich někdy zažil anebo ji má hluboko ve svém nitru uloženou. Tyto lidské bolesti jsou rovněž součásti našeho kolektivního lidského traumatu, který se objevuje ve stresujících či životu ohrožujících situacích. Bohužel však na podvědomě úrovni také ovlivňuje kvalitu našeho života. Ovlivňuje ho způsobem, jakým komunikujeme s ostatními, a nechtěně nás drží ve stavu utrpení déle, než bychom si to přáli.

Jsou to však modely lidského utrpení, které existují ve všech kulturách ve všech koutech světa. Pojďme se nyní společně podívat na principy, které nám umožňují být skutečně nablízku druhým, aniž bychom museli mít všechny odpovědi.

BOLEST č. 1: NEBÝT VIDĚN, VNÍMÁN

Objevuje se již v raném dětství, když si uvědomujeme, že naše podstata, pocity anebo i úsilí zůstaly bez povšimnutí nebo nesdílené s blízkou osobou, obvykle s rodiči. Nemusí se však jednat pouze o skutečný zážitek, ale i zdánlivý, a to podle interpretace jednotlivce.

Přesvědčení, které z toho může vzniknout, je: „Já nic (pro nikoho) neznamenám“, „Jsem bezvýznamný“.

Tento fenomén popisuje německý autor Heinz-Peter Rohr ve své knize „Nedostatečný pocit vlastní hodnoty“ a nazývá tento druh niterného přesvědčení jako „tajné programy“.

BOLEST č. 2: NEBÝT SLYŠEN

Tuto bolest prožíváme, když náš hlas, naše pravda či naše sdělení byla buď ignorovaná, minimalizovaná či nepřijatá.

Přesvědčení, které na základě takovéto zkušenosti vzniká, je následující: „Můj názor se nepočítá.“ Někdy dokonce i: „Se mnou se nepočítá.“

BOLEST č. 3: BÝT OPUŠTĚN

Bolest vzniká na základě oddělení od milované osoby. Odloučení není přijaté, protože vnímáme, že nás někdo opustil fyzicky nebo psychicky.

Přesvědčení, které pak přijímáme za své, je toto: „Nezasloužím si lásku nebo věrnost“.

BOLEST č. 4: BÝT ZRAZEN

Tuto bolest prožíváme, když naše důvěra byla zrazena.

Přesvědčení, které si na základě tohoto vybudováváme, je: „Bylo ode mě hloupé důvěřovat.“ anebo „Nemohu (nikomu) věřit.“

BOLEST č.5: BÝT ZESMĚŠNĚN, ZOSTUZEN

Tato bolest pohází z pocitu být vnitřně zpochybněn anebo se cítit bezvýznamný. Z toho pramení i vnitřní přesvědčení: „Něco se mnou není v pořádku.“ Anebo dále „To, co dělám, není v pořádku.“ Proto by si rodiče měli dávat pozor, aby nikdy nezahanbili, nezesměšňovali nebo neponižovali své dítě.

BOLEST č. 6: BÝT BEZMOCNÝ, NESCHOPNÝ

Pocit bezmocnosti pochází z pocitu být neschopen zareagovat nebo ochránit sám sebe nebo někoho, koho milujeme. Vnitřní přesvědčení, které si z toho vytváříme, je: „Nemám žádnou kontrolu nad svým životem (situací).“ A také: „Jsem vydán na milost a nemilost ostatním.“ Dále pak „Jsem pouhá loutka nebo oběť svého osudu.“

BOLEST č. 7: BÝT ODMÍTNUTÝ

Bolest pociťujeme, kdykoliv se cítíme vyloučení, vyhnaní nebo považovaní za někoho, kdo si nezaslouží lásku nebo blízkost. Vnitřní přesvědčení bývá „Jsem nechtěný, nežádaný.“ Vzniká pokaždé, když s námi někdo nezachází tak, jako s ostatními. Toto opět nemusí být pravdivý výrok, abychom tuto bolest znovu a znovu prožívali. Stačí pouze naše zvnitřněná interpretace jakékoliv situace, když jsme se takto cítili.

Podíváme-li se upřímně tváři v tvář těmto sedmi základním lidským bolestem, zjistíme, že jsou nám důvěrné známé. Každý z nás ne jednou, ale víckrát ve svém životě zažil a ví, jaké to je. Jak to silně a neutěšeně bolí. Kvůli této nesnesitelné bolesti si vybudováváme i celou řada strategií a dalších vnitřních přesvědčení, abychom této bolesti čelili. Nelze však čelit hluboké existenciální bolesti dalšími vnitřními racionálními prostředky, když se v jádru problému jedná o narušení našich vnitřních pocitů. Lze je však ošetřit a časem i vyléčit tím, že se zaměříme na naplnění našich vnitřních neuspokojených potřeb.

PRIMÁRNÍ LIDSKÉ POTŘEBY

Jaké jsou naše vnitřní a neuspokojené potřeby, ze kterých vyvěrají výše zmíněné primární lidské bolesti?

• Potřeba č. 1: Potřeba lidského spojení a sounáležitosti
• Potřeba č. 2: Potřeba bezpečí a ochrany
• Potřeba č. 3: Potřeba být oceněný a přijímaný takový, jaký/á jsem
• Potřeba č. 4: Potřeba smysluplnosti a soudržnosti
• Potřeba č. 5: Potřeba svobodného vyjádření skrze čin a hlas

Abychom mohli svou bolest zpracovat, prvně ji musíme přijmout a uznat. Je potřeba si ještě uvědomit, že to není pouze naše bolest, ale je to i součást bolesti lidstva. Každý ji zažívá. Tato bolest vznikla jako trhlina a narušení naších vnitřních pojetí o lásce, bezpečí a lidského spojení (lidskosti).

KROKY KE ZCELENÍ

Jaké kroky můžeme podniknout, abychom mohli zacelit tuto trhlinu lidského propojení?

KROK 1: Přijetí

Abychom cokoliv mohli změnit v nás, v našem vnitřním nastavení, potřebujeme svou bolest uznat. Je tam. Je uvnitř. Můžeme ji cítit. Můžeme ji dopřát svou přítomnost, lásku a péči. Co se stalo, nemůžeme změnit, ale můžeme přijmout, ponaučit se a využit bolest jako stupínek, na který vkročím, abych se posunula dál. Konec konců bolest je jakým si jistým bodem, dle kterého se můžeme orientovat v nejistém světě. Bolest může být lakmusovým papírem, podle kterého zjistím, kdy jsem opět ve svém životě ignorovala své vlastní potřeby a dala přednost potřebám ostatních lidí. Zkrátka, kdy jsem přestala pečovat o sebe s láskou a lidskostí…

KROK 2: Smutnění a truchlení

Poté, co objevíme a znovu procítíme svou bolest, je potřeba si dát načas a dát si prostor na smutnění, truchlení a melancholii. Často tyto emoce vnímáme jako nepřátelské natolik, že děláme všechno možné, abychom se jim vyhýbali nebo se jich zbavili. A to natolik, že jdeme do extrému s alkoholem, přejídáním, nakupováním, hraním, sexem, dokonce i sebepoškozováním, ale nic z toho skutečně nepomáhá, aby bolest zmizela. Pouze ji na nějakou chvíli přestaneme vnímat.

Říká se, že kdo si dokáže dopřát aspoň tři dny intenzivního smutku či truchlení, ušetří roky potlačovaní těchto emocí, které ráno či později stejně vyjdou na povrch. Tak proč nebýt laskavý k sobě a nepřijmout své emoce, ať jsou jakékoli?

KROK 3: Záměr se uzdravit

Na závěr je potřeba se spojit se svým záměrem uzdravit se. Bolest je sice součástí našeho života, leč mnohdy nevynutitelná. Pokud ji však dokážeme přijmout a vstřebat, dokážeme vnést i více radosti a štěstí do svého života. Jak?

Tím, že se nebudeme držet své bolesti zuby nehty, ale prožijeme ji, ponaučíme se z ní a vykročíme dál na své životní cestě. Díky bolesti si můžeme plně vychutnávat každý okamžik malého lidského potěšení např. z dobrého jídla, z krásného počasí, z úsměvu, který vidíme ve tvářích lidí, z pozorování ptáků, ze šálku dobré kávy či čaje atd.

Důvěřujte, že všechno to, skrze co teď v životě procházíte, má nějaký hluboký smysl, který objevíte časem. Důvěřujte, že to později vše pochopíte a bude vám to dávat smysl.

ZÁVĚR: Co nám bolest přináší?

Bolest není jen ranou, kterou si neseme, ale také učitelkou, která nás zastavuje a zve k pohledu dovnitř. Často ji odmítáme, protože nás pálí a svazuje. A přesto – právě v ní se rodí možnost růstu. Bolest nám připomíná, že jsme živí, že naše srdce cítí, že máme vztahy, na kterých nám záleží. Je mostem mezi křehkostí a silou.

Když jí nasloucháme, přináší nám dar uvědomění. Ukazuje nám, kde jsme ztratili rovnováhu, co potřebujeme léčit, komu máme odpustit – nebo kde sami sobě potřebujeme dát více laskavosti. Bolest nám pomáhá rozlišit, co je pro nás skutečně podstatné, a co může odejít.

A tak, i když se jí bojíme, je možné ji vnímat jako průvodce. Pokud dovolíme bolesti, aby se stala součástí naší cesty, promění se v sílu, která nás otevírá soucitu – k sobě i k druhým. Učí nás pokoře, odvaze i hlubšímu prožitku života.

Bolest nám tedy nepřináší jen tíhu. Přináší nám i světlo – schopnost vyrůst v člověka, který nejen žije, ale i srdcem žije.

Shrnutí: Bolest není jen tíha – je to dar. Přináší nám uvědomění, učí nás soucitu, vede nás k odvaze a otevírá cestu k životu, který je opravdový. Když ji přijmeme, stává se světlem na naší cestě, na cestě k růstu.

ZÁVĚREČNÁ MEDITAČNÍ VÝZVA

Zavřete na chvíli oči.

Nadechněte se pomalu, až do břicha, a vydechněte vše, co Vás tíží.

Představte si člověka, který dnes možná potřebuje Vaše tiché „jsem tady“. Může to být i vaše vnitřní dítě.

Nemusíte mu radit. Nemusíte ho měnit. Stačí, když mu v duchu pošlete klid, přijetí a bezpečí.

Až oči znovu otevřete, zkuste si tento postoj odnést do svého dne.

Protože někdy je největším darem, který můžeme dát, naše upřímná přítomnost. Důvěřujte, že i to, čím procházíte právě teď, má svůj smysl – a že ho časem uvidíte.

Poznámka:

Tento článek byl inspirován online webinářem s Cathy Lawi, izraelskou autorkou konceptu EmotionAid (EA) – Emoční první pomoc.

• Jak vypadá dobrý koučink a co vám může přinést
• Objevte sílu změny: Koučink jako cesta k sobě
• Emoční rovnováha v kostce
• Vánoce nevšedně: Vánoce prostě jinak
• EMOČNÍ DESATERO