Nesnesitelná nebo snesitelná lehkost bytí?

Někdy se v životě pohybujeme mezi dvěma póly – lehkostí a tíží. Lehkostí bytí, která nám dovolí jen tak být, dýchat a nechat čas plynout. A tíží povinností, stoupajících cen, každodenních starostí i pocitu, že bychom měli stále něco dělat. Tyto dvě roviny se střídají, prolínají a vytvářejí mozaiku našich dnů. A právě na jejich hranici se rodí otázky: kdy si mohu dovolit odložit tíhu a kdy zase najdu sílu vstát? Tento text je malým zastavením – sdílením osobní zkušenosti s hledáním rovnováhy mezi tíží světa a lehkostí prostého bytí.

O lehkosti a tíži

„Nesnesitelná lehkost bytí.“ Vrací se mi vzpomínka na knihu Milana Kundery, kterou jsem četla v posledním ročníku na vysoké, abych lépe poznala českou kulturu.

Nevím, zda mohu mluvit o lehkosti – nebo o tíži.

Ceny rostou, nálada klesá

Letos jsme si vybrali těžký rok na cestování.

Ceny v Řecku a Bulharsku se výrazně zvýšily. V některých ohledech je Bulharsko nyní dražší než Řecko. Možná kvůli válce. Možná kvůli vizi rychlého výdělku z turismu. A taky kvůli očekávanému přechodu na euro od 1. 1. 2026. Ceny rostou – a s nimi i pocit těžkosti.

Proč vstát?

Dnes se probouzím s nechutí vstát. Dovolená skončila – a co teď? Měla bych mít elán, pustit se do nového dobrodružství. Ale nemám.

Místo toho prokrastinuji. Odkládám.

Chci si ještě na chvíli prodloužit spánek, klid a pohodu. Je to možné? Ne. Je to jen zdánlivé. Co ráno neudělám, budu muset udělat později.

Útěk z reality

Možná je to ten trend „escapismu“, útěku z reality, který se přisuzuje mladé generaci Z. Ale možná i já jsem tím nakažená.

Ano, dělám to vědomě – ale nejsem na to hrdá.

Je to pokus prodloužit prosté bytí. Odložit nástup do režimu automatického dělání.

Kde začíná svoboda?

Dnes přemýšlím o svobodě…

Máme vůbec nějakou? Můžeme se svobodně rozhodovat, co a jak chceme dělat – nebo nedělat?

Moc ne. Jako maminka tří dětí musím spoustu věcí zvládat každý den, i když nechci.

V tomhle směru svobodu nemám.

Malé svobody

Svobodu mám jen v tom, zda budu jíst, co budu jíst a kdy budu jíst.

Zda budu spát, kdy půjdu spát a kde budu spát. A ještě jednu věc: zda budu psát a co budu psát – ale už ne kdy a kde.

Často, když chci psát, není vhodná chvíle. Myšlenky přijdou, múza je tu, ale já musím čekat. Na ticho. Na klid. Na počítač. To je podmíněné.

Jen být

Proto prokrastinuji. Chci jen být.

Přála bych si, aby to prostě stačilo – že jsem. A nic víc.

V Bulharsku se mi zdálo, že to možné je. Tady v Čechách se mi to zdá jako nemožný sen.

Přesto píši

Přesto chci psát. Když píšu, jsem to já. Jsem plně přítomná, všímavá. Cítím, že žiji – i když jen ve slovech a na papíře. A ačkoli nevím, jestli moje psaní bude mít pro někoho význam, pro mě ho tady a teď má. A to mi stačí.

Je to ta „snesitelná lehkost bytí“.

✍️ Nakonec – návrat k sobě

Na konci cesty člověk často neví, jestli se vrací domů – nebo k sobě. Možná obojí. To tiché místo v nás někdy zahlédneme u moře, jindy v hlučném autobuse, a někdy až ve chvíli, kdy zase usedneme ke slovům.

Tento zápis vznikl ve chvíli návratu z letního tří týdenního putování, kdy tělo i duše pomalu dosedají zpět do každodenní reality. Děkuji, že jste tu chvíli prožili se mnou.

Pokud jste dočetli až sem, znamená to, že i vy hledáte něco podobného – děkuji za to sdílené ticho mezi řádky. Možná v něm najdete i své pocity – melancholie, tíhy, ale i záblesky vděčnosti a hlubokého bytí.

🌿 Výzva pro vás

A co vy? Už jste se letos také vrátili z dovolené tak unavení, že byste si nejradši vzali další?

Tip 1: Návrat k sobě, technika mindfulness

Zkuste si dnes najít chvíli, kdy jen tak jste. Nepracujete, neplánujete, neplníte úkoly. Jen jste – a vnímáte přítomný okamžik. A to všemi smysly. Nejlépe v neděli. 😊

Možná vám to přijde jako malý únik, ale někdy právě v takových chvílích přichází největší návraty – k sobě samým.

Tak si dejte aspoň 15 minut „dovolenkového bezčasí“. Kafe nebo čaj, nohy na stůl, nulová produktivita – a třeba si napište taky něco do deníčku.

Vězte, že psaní nemá sezónu.

Tip 2: Sdílení s přáteli

Dovolte si dnes jen tak být. Nehonit čas, neplnit očekávání.

Zavřete oči, dýchejte – a buďte tam, kde jste.

Možná právě tam na vás čeká mír. A možná i pár slov, která chtějí ven. Posdílet s přáteli.

Tip 3: Psaní do deníku

Zkuste si taky někdy sednout a napsat, co právě cítíte. Nemusí to být dokonalé. Nemusí to nikdo číst. Ale může to být chvíle, kdy se zase potkáte sami se sebou. A to je někdy víc než týden či dva u moře.

Co bylo předtím, co vše jsme prožili v Řecku a Bulharsku během dovolené, se dozvíte v mé nové e-knize.

S pozdravem, světlem a láskou,

Diana

• Jak vypadá dobrý koučink a co vám může přinést
• Objevte sílu změny: Koučink jako cesta k sobě
• Emoční rovnováha v kostce
• Vánoce nevšedně: Vánoce prostě jinak
• EMOČNÍ DESATERO