
Návraty z dovolené bývají zvláštní. Ještě cítíme vůni moře, slyšíme smích u táboráku nebo šumění lesa, a přitom už nás čeká pračka plná prádla, e-maily a běžný rytmus dní. V hlavě se honí otázka: stálo to všechno za to? Výměna pohodlí za dobrodružství, jistoty za výzvy, rutiny za nepředvídatelné momenty… Návraty jsou chvílí bilancování – a také příležitostí uvědomit si, co nám léto skutečně dalo.

Po třech dnech cestování přes půl Balkánu, s kufry, baťohy a s dětmi, jsem si konečně sedla na svůj gauč. A napsala tuto zpověď. Někdy člověk prostě potřebuje ventil – když už ne aklimatizační, tak aspoň tvůrčí.
Tohle psaní je můj způsob, jak zůstat sama sebou, i když kolem mě běží život na plné obrátky.
Je to jako otevřít okno a vyvětrat hlavu.

Vracíme se do Čech. „Tři dny cestou karavanou“, jak říkají Bulhaři. Nejdříve z mého rodného města v Údolí růží, Kazanlaku, do hlavního města Bulharska – Sofie. Pak ze Sofie, kde jsem studovala, pracovala a žila pět let, do hlavního města Slovenska – do Bratislavy. Proč? Protože letenky na Slovensko jsou třikrát levnější než do Prahy.
Pak z Bratislavy do Brna, kde studuje Jarek, můj nejstarší syn, kterého chceme navštívit po třech týdnech strávených v zahraničí. Poté z Brna autobusem do Prahy, z hlavního města do České Lípy – protože dřívější přímý spoj do Mimoně nebyl. A nakonec z Lípy do Mimoně vlakem.
Krkolomná a dlouhá cesta, trvající celé tři dny, se dvěma přespáními v Brně na dvou odlišných místech.

Stálo to za to?
Hurá – zvládli jsme to. Dali jsme to! Ale za jakou cenu?
Negativa: stálo nás to odpočinek, klid a pohodu. Na druhé straně jsme ale získali mnohem více pozitiv.
Pozitiva: pocit opravdového dobrodružství a nevšednosti, odolnost a schopnost přizpůsobit se nepříznivým podmínkám a neočekávaným změnám, pocit radosti, štěstí, životaschopnosti a zvýšené sebevědomí. Díky tomu jsme se všichni v rodině vzájemně sladili a opět fungovali jako tým. Rodinná dovolená se tak proměnila v teambuilding. Rodinná dovolená jako teambuilding
Ne nadarmo se říká, že opravdové dobrodružství začíná za hranicemi pohodlí.
A právě proto to dobrodružství stálo za to – i když…
Vždycky jsou poslední úseky ty nejtěžší.
Třeba večerní dojezd do Brna a hledání našeho ubytování v jedenáct večer. A pak ještě pěší cesta z autobusového nádraží k mamce – na pozdní oběd nebo ranní večeři – a nakonec domů.

Doma je vždy nejlépe
Návraty jsou těžké. Ale milované.
Jsem tak ráda, že jsem doma. Že se mohu natáhnout na ten náš starý, ale oblíbený a pohodlný gauč. Že mohu jen tak nic nedělat. Že mohu být sama sebou. Že se mohu zavřít do svého pokoje. Že dobře vím, kde, co je, a mohu s minimálním úsilím cokoli udělat.
Je to prostě doma. Ne nadarmo se říká: „Všude dobře, ale doma nejlíp“.

Byla to vůbec dovolená?
Přepadá mě smutek a melancholie. Už je po dovolené. Dovolili jsme si vůbec něco, kromě samotného cestování? Letošní cesta byla nejnáročnější – finančně i logisticky. Možná bychom mohli své třítýdenní dobrodružství vyměnit za jeden týden „all inclusive“ někde u moře. Ale to bychom nebyli my. Máme rádi surové, autentické a skutečné dobrodružství. Žádný učesaný program a předem daný stereotyp.
Všechno se tvoří na místě, tady a teď.

I ráj může být vyrušen
Domácí postel a polštář jsou ty nejpohodlnější. Pobyt na nejkrásnějším místě na světě může zkazit nepohodlné spaní nebo hluk z okolí. To ale člověk často neví, dokud se neocitne na tom „nejvybranějším“ místě.
Často hledáme místa mimo ruch a turistickou vřavu. Není to však jednoduché. Loňský tichý přístav byl letos velmi rušný. V Bulharsku jsme narazili zrovna na období, kdy se ruší garáže – rychle postavené z vlnitého plechu, vychytávka z dob před třiceti lety. Takže jsme si užili dost zvuků z řezání plechu a vybourávání těchto rychlostaveb.
V Brně, v krásném hotelu bez klimatizace, ale s větrákem a nutností otevřeného okna, jsme zase slyšeli stavební práce na silnici. Takže opět ruch.



Ticho a zatuhlost
Tady v malém městě nás sice občas probudí náš pilný soused se sekačkou nebo pilou, ale už jsme si na to asi časem zvykli. Moje maloměsto mi někdy připadá jako konec světa, kde vládne ticho, jindy zase jako letovisko, kde panuje naprostý klid.
Tento klid je ale občas i tíživý. S vědomím, že se tu mnoho nemění, může hraničit až se zatuhlostí, ze které není úniku. Někdy je to přímo „Nesnesitelná lehkost bytí.“ Vrací se mi vzpomínka na knihu Milana Kundery, kterou jsem četla v posledním ročníku na vysoké škole, abych lépe poznala českou kulturu.
Je to snesitelná, nebo nesnesitelná lehkost bytí – způsob, jakým žijeme v moderní společnosti?

Sebereflexe
Ptám se sama sebe: Kde kolem sebe nacházím klid – a kdy už se ten klid mění v pasivitu? Každý z nás má možnost drobnými kroky rozhýbat vlastní život i život komunity. Jak bych to mohla udělat právě teď? Já už svou odpověď našla a své akční kroky uskutečnila. A co vy?
Když plánujeme letní dovolenou, je zpravidla možné si vybírat mezi hlučným chaosem ve velkoměstě a někdy až tíživým tichem venkova. Jindy však to možné není. Někdy se plány minou s realitou. Vysněná dovolená se může stát i peklem při závažných zdravotních potížích či při nesnesitelných veder. Nejdůležitější však je být schopný vrátit se ke své vnitřní rovnováze. K místě v srdci, kdy jste sami sebou ať na vlně pozitivních či negativních pocitů, tam, kde se cítíte v bezpečí a samí sebou.
K tomu vám napomůžou následující otázky.

Co vám nejvíce přináší pocit odpočinku a klidu?
Na závěr
Možná je to právě tahle tenká hranice mezi klidem a zatuhlostí, která nás nutí přemýšlet. Jak s tichem naložíme – jako s darem, nebo jako s přítěží? Každý z nás může do svého okolí vnést více života, rozhovoru či pohybu, aniž bychom přitom ztratili vzácný pocit klidu.
Otázkou zůstává: co zvolíme my sami – snesitelnou, nebo nesnesitelnou lehkost bytí?
(bude pokračovat v dalším článku: „Nesnesitelná nebo snesitelná lehkost bytí?“)
