Mezi dvěma světy…

Žít mezi dvěma světy znamená nést v sobě dva domovy, dvě kultury, dva jazyky – a přitom zůstat jedním člověkem. Je to cesta plná radosti i stesku, sebeobjevování i neustálého hledání rovnováhy. Tento příběh je o tom, jak se naučit vnímat tuto dvojí identitu ne jako rozpor, ale jako most, který spojuje.

„Žít mezi dvěma světy je dar i tíha.“

Žít mezi dvěma světy

Žít mezi dvěma světy je dar i tíha. Dar, protože vidím svět z dvojí perspektivy, slyším dvě melodie, cítím dvě vůně domova. Tíha, protože ať jsem kdekoli, část mě vždy zůstává jinde. Kořeny mě táhnou zpět, křídla zas ženou vpřed – a já se učím balancovat mezi tím, co bylo, a tím, co je.

Otázka, která se vrací

Stále a stále se ptám: „Kdo jsem?“ Nevím, zda mě chápete správně. Já vím, kdo jsem – jak se jmenuji, kolik mi je let (i když i to občas zpochybňuji a musím si to raději přepočítat z roku narození). Ano, stává se mi to. Čas totiž vnímám spíš podle zážitků než podle letopočtů. Vím, odkud pocházím, kde bydlím, co mám a nemám ráda. A přesto se – po čtyřicítce, a po pětačtyřiceti ještě častěji – ptám, kdo vlastně jsem. Jaký člověk jsem?

Možná je zvláštní, že jsem věnovala tolik úsilí tomu, abych zapomněla na své staré já – na tu náladovou, rozmrzelou, kritickou a stále hněvající se Dianu – až ji dnes sotva poznávám.

Bulharské já

Letos jsem si uvědomila něco nového. Když jsem v Bulharsku, jsem živel. Pohotová, plná vášně a energie, někdy i peprného důvtipu. Hlavně však sebejistá. Vím, co chci, a umím za tím jít.

V Česku jsem jiná. Klidná, vyrovnaná, ale i příliš vážná. Filozoficky naladěná, letos často melancholická. Nic mě snadno nerozhodí, ale zároveň mi chybí kus sebevědomí.

V Bulharsku jako by mi narostla křídla – cítím, že dokážu všechno, co si zamanu.

České já

V Česku jako by mi je někdo ustřihl a šeptal: „Opravdu na to máš?“

V Bulharsku cítím sounáležitost. Vím, že někdy to máme všichni těžké, ale posedíme spolu, popovídáme si, zatančíme „choro“ – národní kruhový tanec – a je nám zase veselo.

V Česku ji nalézám především ve své rodině. Mimo domov často narážím na chlad a odstup. Někdy mi z toho až zvlhne v očích – lidé jsou si tady vzdálení.

Síla a omezení jazyka

Možná je tajemství v jazyce. V mateřštině rozumím všemu, umím se vyjádřit v každé situaci. Přesto, po více než dvaceti letech v zahraničí, i v bulharštině začínám cítit omezení a musím si ji pravidelně „oprašovat“.

Češtinu ovládám dobře – mluveně i písemně. Dělám však chyby a mám přízvuk. Jak by ne – přišla jsem sem až ve čtyřiadvaceti. Stále pochybuji, zda jsem větu řekla správně, a někdy mě to unaví.

Jednou mi kolegyně řekla, že po dni mluvení v cizím jazyce se cítila jako po těžké fyzické práci. Jen jsem se pousmála: „Ale já takhle žiji každý den.“

Expat mezi dvěma kulturami

A tak se občas cítím jako cizinka všude – mezi Bulhary i mezi Čechy. Některým českým vtipům z doby před rokem 2000 nerozumím. A bulharské kulturní narážky po roce 2003 mi také unikají – tehdy jsem už žila jinde. Ani mé nejlepší přítelkyně z Bulharska nemohou plně pochopit, co znamená stát na prahu dvou kultur. Ani můj manžel neví, jak moc potřebuji občas oživit své kulturní a jazykové kořeny.

Dar i stesk návratů

Být expatem není jednoduché. Znamená to odvahu nechat vše za sebou a jít dál. Ale také stesk pokaždé, když se vracím do rodné země. Při návratu do Bulharska mě vždy přepadnou vzpomínky. Mysl začne porovnávat staré obrazy s novými dojmy. Odpočinout si od toho nelze – analytická část mozku jede na plné obrátky.

Vzpomínky jsou sladké – někdy hořkosladké – ale nenávratně pryč. Chci znovu prožít to, co kdysi, ale už to nejde. Vše zůstalo v minulosti, zastavené jako filmový záběr. Rodilí obyvatelé to tak nemají – jejich realita se denně obnovuje. My, expati, jsme oživovatelé vzpomínek. Jenže často zažíváme zklamání a melancholii, protože mozek má tendenci vymazat to špatné a přibarvit minulost do krásnějších odstínů. O to větší pak bývá šok z reality.

Most mezi světy

Někdy se cítím jako strážkyně zapomenutých časů, mravů a tradic.

A přesto dnes vím, kdo jsem.

Jsem spletenec dvou kultur – bulharské a české. Jsem jako strom: kořeny mám v Bulharsku, vyživila mě tamní kultura a tradice, ale větve a plody mi narostly z české mízy. Dýchám a žiji v českém prostředí. Moje plody jsou české. Moje děti jsou Češi.

Patřím ke kulturnímu prostoru Evropy – k její rozmanitosti, k jejím kořenům i novým výhonkům.

Nejsem rozpolcená mezi dvěma světy, jsem mostem, který je spojuje. V mé míze se potkávají dva jazyky, dvě historie, dva způsoby vidění světa. A tak rostu dál – pevně zakotvená v půdě, která mě zrodila, a otevřená obzorům, kam se rozpíná má koruna. Vím, že kamkoli zavane vítr, vždy si ponesu oba domovy v sobě.

Domov v srdci

Domov pro mě není jen místo na mapě, ale prostor v srdci, kde se potkává minulost s přítomností.

Moje kořeny nikdy nezmizí, jen rostou hlouběji. V mé míze se mísí vůně růží i lípy, chuť moře i vůně lesa. A tak zůstávám doma všude tam, kde mě vítá obloha.

To je můj domov, moje Evropa.

Závěrečná výzva k zamyšlení

Závěrečná výzva k zamyšlení

Možná i vy v sobě nosíte více než jeden domov – ať už díky cestám, předkům, nebo životním zkušenostem. Já se ale vás ptám:

• Je domov místem, kde žijeme, nebo prostorem, který si neseme v srdci?
• Jaké vůně, chutě, slova a vzpomínky tvoří váš osobní most mezi minulostí a přítomností?
• Kdybyste mohli zasadit svůj životní strom, jaké kořeny by měl a kam by sahaly jeho větve?