Pamatuji si ještě živě, jak jsem po polibku od své první lásky, a poté co mi sdělil toužebná slova „Miluji tě!“, byla v rozpacích. Byla jsem v úzkých. Na jedné straně jsem chtěla také odpovědět „Miluji tě!“ a vznášet se ve vzájemném pocitu sdílené lásky. Jak by ne, vždyť jsem byla po uši zamilovaná.

Tehdy se v mé hlavě zpustil „alarm“. Co mám dělat? Jak se mám zachovat? Jak mám odpovědět? Co mám vlastně říct?
Takové situace ze svého života asi znáte. V hlavě bije na poplach, v srdci pulzuje krev dvakrát rychleji než obvykle. Rozpor mezi myslí a srdcem. Minuty se jako by vlečou a já nevím, co dál. Cítím, že tato situace je rozhodující. Napětí by se mohlo krájet. Udělám špatný krok, zahanbím se a budu toho litovat celý život.

Ano, mám strach. Bojím se, abych svou lásku neztratila. Bojím se, že se zahanbím a stanu se zranitelnou. Strach nebo láska? Rozum nebo cit? Z romantických knížek vím, že důležitější je cit. Funguje to ale i v reálném životě? Zkusím to a uvidím. 

„Já tě také miluji!“, odpovídám a přivinu se k němu blíže v dalším hřejivém polibku. Od tohoto okamžiku naše vzájemná láska ještě více vzrostla. Užíváme si pár let spolu, až se naše cesty jednoho dne rozejdou. Byla to lekce, ale své ponaučení jsem si vzala.

Mé pocity jsou důležité. Mohu jim důvěřovat. Mezi citem a rozumem zvolím city. Mezi cestou rozumu či cestou srdce zvolím SRDCE. Kdy jindy než teď? Cesta srdce mě dovedla i do České republiky před 20 lety. A nyní tady žiji 20 let ve šťastném, láskyplném a fungujícím manželství.

Ano, mohla jsem se rozhodnout tehdy úplně jinak. Pravděpodobně by mi rozum napovídal, abych své pocity stále schovávala a žila ve strachu. Z rozumu bych si asi vzala muže, kterého pravděpodobně nemiluji, ale vztah by byl asi rozumný. S potlačených emocí bych vychovávala své děti, až jednoho dne…

Jednoho dne mi vše přeteče přes hlavu a ze vztahu uteču. Nebo se moje polovička úplně do někoho zamiluje, protože cítí, že nám to ve vztahu nějak neklape. Pokud bych asi já měla štěstí, mohla bych se zamilovat a byla by to láska jako hrom. Jenže pak rozvod, střídavá péče atd.

To, co jsem v onom osudovém dni prožila, se pro mě stalo zásadní. Z konfliktu mezi srdcem a rozumem vyhrálo srdce. Z nerovnováhy rozum-cit jsem si vědomě zvolila pocity. A tady započala má cesta emoční rovnováhy.

O důležitosti emoční rovnováhy budu právě v tomto blogu psát. Protože právě v emoční rovnováze tkví tajemství spokojeného a plnohodnotného života. Mým cílem bude vás inspirovat a doprovázet na cestě ke šťastnějšímu životu.
S láskou,
Diana